Předběžné opatření Ústavního soudu je krize, která byla hned v několika momentech bohužel logická a předvídatelná – v tom, že prezident Pavel sáhl po instanci, u níž mohl odhadovat úspěch; v tom, že jeho spor s ministrem Macinkou se od té doby, kdy odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem, jen rozrůstal a rozrůstal a premiér Babiš ho nebyl schopen moderovat; ale i obecněji v tom, že asertivita českých prezidentů po schválení přímé volby zákonitě roste. Zároveň lze říct, že ten spor šel hned v několika momentech zastavit. Prezident Pavel a premiér Babiš mohli obratnějším vyjednáváním docílit toho, že odstavení motoristické ikony by se dosáhlo méně explozivním způsobem; Ústavní soud mohl k návrhu na vydání předběžného opatření přistoupit zdrženlivěji, jak se vyjádřili soudci Řepková a Wintr ve svém disentu. Samotné rozhodování Ústavního soudu v kompetenčním sporu mezi prezidentem a vládou je vážná věc, řešil se jen jednou, v roce 2001, kdy šlo o jmenování členů rady České národní banky (ČNB). I tehdy vyjádřilo několik soudců disentní stanoviska, zazněl v nich i názor, že většina soudců se nechala ovlivnit momentální politickou konstelací. Ale vydání předběžného opatření je bezprecedentní. Aby soud nařizoval vládě, co má 7. a 8. července dělat, to tu ještě nebylo. A nelze se spolehnout, že to tu už nebude. Silová hra o účast na summitech se už odehrála jednou, v roce 2005, kdy si prezident Klaus vynutil na premiéru Grossovi účast na summitu EU, s tím, že se účastní taky americký prezident Bush. Gross tam dokonce vůbec nejel, souběžnou účast premiéra i prezidenta odmítlo pořádající předsednictví s ohledem na unijní zvyklosti (!). Ovšem Gross byl tehdy velmi slabý premiér a situace se nikdy neopakovala. Sdílení kompetencí v zahraniční politice rozhodně nebylo bezkonfliktní za prezidenta Zemana, jehož mnohé zahraniční návštěvy a projevy zjevně rozporovaly zahraniční politiku vlády. Nejde jen o pohled na Rusko a Čínu, nezapomeňme, že v jedné ze svých dřívějších inkarnací byl Zeman taky eurofederalista. Některé akce byly i mezinárodně jednoznačně vnímány jako akt zahraniční politiky, například Zemanova účast na oslavách dne vítězství v Moskvě; zároveň se ovšem vešly do ceremoniální kategorie. V takových a podobných případech ale vláda nikdy nepodnikla nic víc, než že na dotazy novinářů vydala kusé, obecné prohlášení, že za zahraniční politiku země je odpovědná ona. Reagoval tak i premiér Špidla v roce 2003, když prezident Havel podepsal mezinárodní dopis na podporu americké intervence v Iráku. Nejblíž ke kolizi, jež by měla jisté podobné obrysy s dnešním sporem, se schylovalo v roce 2016. Tehdy se Zeman zúčastnil svého oblíbeného dýchánku Dialog civilizací na řeckém ostrově Rhodos, pořádaného jeho přítelem, oligarchou a ředitelem ruských státních drah Vladimirem Jakuninem. Když vláda zpětně schvalovala zprávu o cestě, tři ministři hlasovali proti. Ale byli v menšině, takže nevíme, co by se stalo, kdyby převládli. Odmítla by vláda proplatit polovinu nákladů cesty, jak stanovoval platný režim, a nechala by je na rozpočtu Kanceláře prezidenta republiky? Anebo by odmítla proplatit i náklady na dopravu a ochranku, jež šly z kapitol ministerstva obrany, respektive vnitra? O tom můžeme jen spekulovat. Jeden velký střet o kompetence hrozil, když Zeman v závěru svého úřadování pojal bizarní, vpravdě zemanovský úmysl jmenovat s předstihem nového předsedu Ústavního soudu (Zemanovi končil mandát 8. března 2023, úřadujícímu předsedovi soudu Rychetskému až v srpnu téhož roku). Situaci ovšem vyřešil premiér Fiala, který se 6. února, tedy v době, kdy už byl zvolen nový prezident, se Zemanem sešel a oznámil, že se mu podařilo ho přesvědčit, aby od svého záměru upustil. Nevíme, čím ho přesvědčil, ale byl to velmi záslužný čin. O to víc, že někteří experti varovali, že Zemanův na první pohled bizarní plán kupodivu nebyl jednoznačně právně neprůchodný. Petr Fiala anebo třeba Pavel Blažek byli v těch letech kritizovaní angažovanou veřejností za to, že se se Zemanem vůbec baví. Dnes vidíme, jak to vypadá, když se spolu Hrad a vláda nebaví vůbec. Od samého počátku sestavování vlády se projevovaly základní osobnostní rozdíly a přístupy v dosahování politických cílů mezi prezidentem Pavlem a premiérem Babišem. Pavel je náchylný k tomu, občas se v nějaké otázce „zabejčit“, v tu chvíli se zasekne a není s ním řeč. Taky nemá zábrany dovolávat se nějaké vnější instance, která se postaví na jeho stranu – obrátit se na policii s esemeskami, které poslal ministr Macinka jeho poradci, a teď zatáhnout do sporu Ústavní soud. Normálně nás nevzrušuje, když nějaký politik oznámí, že „zvažuje podání trestního oznámení“, jsou to tuctové, podřadné figury. Skuteční politici to nedělají. A pozvání ústavních soudců do rozsuzování vládních sporů se, jak jsme viděli, politici dosti pečlivě vyhýbali. Teď jsem si vyslechli očekávanou dávku stížností na „aktivistické soudce“ a Ústavní soud jako „nevolenou třetí komoru“. Ti soudci, kteří se s touto otázkou někdy v dobré víře potýkali, zpravidla namítali, že nejde o aktivismus – že politici je do politických sporů zatahují. A je pravda, že jediná kauza, kdy Ústavní soud vyloženě hledal způsob, jak zasáhnout do politického systému, byl případ Melčák, zrušení předčasných voleb v roce 2009. Pavel má ovšem, přinejmenším ve srovnání s Babišem, schopnost uvažovat strategicky. Anebo na to má dobré poradce. Z textu jeho podání k Ústavnímu soudu je zřejmé, že se nenapsalo přes noc. Ty dva dopisy premiérovi, které Pavel k podání připojil jako přílohu, jistě měly za cíl vyřešit Ankaru, ale taky odesílatel dost možná počítal s tím, že když na ně Babiš neodpoví, budou se jako příloha ke kompetenčnímu sporu hodit. Babišův základní instinkt, jak něčeho dosáhnout, je postupovat jako buldozer. Zkusí zastrašování, když to nezabere, zkusí lichocení, nikdy neubere a nezmění směr. Ústavní soud je v takovém vesmíru nesrozumitelný, nevyzpytatelný prvek. Pokud ho Pavel chtěl zatáhnout do hry, měl nad Babišem navrch. Proslulý americký soudce Oliver Wendell Holmes formuloval provokativní tezi, že právo není nic víc než předvídání toho, jak soudy rozhodnou. Někteří lidé se nechají strhnout morálními konotacemi slov, jež se v zákonech vyskytují, uvažují o přirozeném právu, o úmyslu a nedbalosti, o právech a povinnostech. Ale to je vedlejší. To, o co jde, je vědět, jestli mě za to, co chci udělat, zákon potrestá, nebo nechá na pokoji. „Pod pojmem ,právo‘ mám na mysli pouze předpovědi toho, jak soudy ve skutečnosti rozhodnou, a nic okázalejšího než to,“ řekl v jedné přednášce. Ne každý politik tíhne k přemýšlení o ústavním systému, ale když se pouští do mocenského sporu, který může dost možná skončit zásahem nevyzpytatelné a neoblomné vnější instance, měl by si přinejmenším zjistit, jak to může dopadnout. Kdyby to Babiš udělal, dozvěděl by se, že Pavel měl od začátku větší šance. Můžeme se třeba podívat, jak se dívá na pravomoci prezidenta komentář Ústavy z roku 2015, jehož hlavním autorem je tehdejší předseda soudu Pavel Rychetský a spoluautory několik právníků se soudem dlouhodobě spojených včetně současného soudce Tomáše Langáška. Zpočátku nás může zmást, že Ústava člení pravomoci prezidenta do dvou článků, přičemž v tom prvním, 62, jsou samostatné pravomoci prezidenta a v tom druhém, 63, pravomoci prezidenta, které vyžadují spolupodpis předsedy vlády. A zatímco pravomoc jmenovat guvernéra a členy rady ČNB, o niž byl v roce 2001 veden kompetenční spor, patří mezi pravomoci samostatné, zastupování státu navenek patří mezi pravomoci vyžadující kontrasignaci. Avšak další diskuse už napovídá, že by prezident, pokud chce, mohl na summit NATO jet. Píše se tam o tom, že je nepřijatelné, aby prezident „prosazoval svým postupem jiné zahraničněpolitické cíle než vláda“. Že se může zúčastňovat procesu tvorby zahraničněpolitických rozhodnutí, ale konečné rozhodnutí musí náležet vládě. Že může vyjadřovat své odlišné názory, ale musí být jasné, že tak činí jako soukromá osoba. Ale předmětem Pavlova návrhu není mandát, s nímž má česká delegace na summit jet. Je jím samotná účast. A co k tomu říká komentář? Řadí to mezi „typické formy“ prezidentova zastupování státu navenek. „Rovněž může být v čele delegací zastupujících Českou republiku na vícestranných jednáních (např. jednání států Severoatlantické aliance na úrovni hlav států a předsedů vlád),“ čteme tam. „Může“ lze chápat různě, ale „může, když chce“ je určitě jeden z možných výkladů. Zvlášť když je to postaveno do kontrastu s tím, že „prezident republiky naopak nezastupuje Českou republiku na zasedání Evropské rady“. A není to rozhodnutí v tom smyslu, že by vyžadovalo spolupodpis premiéra. Autorem této kapitoly komentáře je Tomáš Herc, současný soudce Nejvyššího správního soudu. „V září 2010 byl jmenován asistentem předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského a tuto funkci zastával až do skončení jeho druhého funkčního období v srpnu 2023. V období od června do prosince 2023 působil současně jako asistent soudce a následně předsedy Ústavního soudu Josefa Baxy,“ čteme v jeho životopise. Takový vhled do uvažování v prostředí Ústavního soudu není radno ignorovat. A to komentář vznikl v letech, kdy byl prezidentem Miloš Zeman. Pavlovo rozhodnutí povolat si na pomoc Baxu se ovšem odehrává v určitém kontextu. A to v tom, že se stal faktickým vůdcem opozice. Demonstruje za něj Milion chvilek, vůdci opozičních stran se šikují na jeho podporu. Není to pro něj do budoucna dobré, protože byl zvolen i hlasy částí podporovatelů dnešní vlády. Hlasy voličů opozice by mu příště nemusely stačit – tedy pokud by měl schopného protikandidáta. V kontextu se ovšem odehrává i Macinkovo odhodlání prezidenta do Ankary nepustit. Není to jen součást jeho slíbeného úsilí předvést prezidentovi „extrémní příklad kohabitace“. Stejného rodu je i jeho rozhodnutí pozvat se na folklorní festival ve Strážnici. Zcela předvídatelně ho vypískali, ale hlavně z toho má dobrý materiál na sociální sítě. ×