„Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.“ Tak zní nejslavnější pasáž jednoho z nejzásadnějších dokumentů lidských dějin. Zítra to bude přesně 250 let, co třináct severoamerických kolonií vyhlásilo nezávislost na Velké Británii a vznikly Spojené státy americké. Započal tak vzestup „amerického experimentu“, toho, co Abraham Lincoln nazval „poslední nejlepší nadějí lidstva“. Vznikla síla, která se později proslaví jako „arzenál demokracie“, třikrát zachrání Evropu, nejdříve před německým militarismem, pak nacismem a nakonec komunismem, aby se nakonec stala jedinou světovou supervelmocí. Revoluce nebývají dobrý nápad. Pokud ty nejslavnější, francouzská, ruská a íránská, mají něco společného, tak po svržení nedokonalého režimu nastoupil ještě mnohem horší, který zavedl teror a krveprolití. Ta americká se ale tomuto schématu vymyká. Jeden z důvodů je ten, že její cíle byly velmi omezené. Britská vláda nad americkými koloniemi nebyla nijak těžkopádná a Američané byli věrnými poddanými. To se změnilo po sedmileté válce, která skončila roku 1763. Británie sice porazila Francii, ale byla hluboce zadlužená. Jedním z nových finančních zdrojů mělo být zdanění amerických kolonií, koneckonců peníze měly jít i na jejich obranu. Ty se bránily, že nemají své zástupce v britském parlamentu, a ten tedy nemá žádné právo na ně daně uvalit. Odtud i heslo americké revoluce „žádné zdanění bez zastoupení“. Hádky a rozpory postupně eskalovaly a v dubnu 1775 přerostly v otevřený konflikt. O rok a kus později Američané svou rozluku s Británií formalizovali. Američané tak nikdy nebojovali za nějaký abstraktní lepší svět, který by vyžadoval masakr všech, kteří jeho ideály nesdíleli. Tvrdili, že chtějí pouze, aby jim byla přiznána starodávná „svoboda a práva Angličanů“, jako je právo na spravedlivý proces či být zastoupen v parlamentu. Hleděli tak do prověřené, i když možná idealizované minulosti, ne do nejisté budoucnosti. Po vítězství v roce 1783 potřebovali vymyslet, jak nový stát vlastně bude fungovat. I v tomto případě se snažili poučit a inspirovat v minulosti. V podstatě všichni američtí „otcové zakladatelé“ byli znalci a fanoušci poslední republiky, která se stala světovou supervelmocí, antického Říma. Proto Kongres sídlí na Kapitolu, horní komora se jmenuje Senát a je neoklasicistní. Zároveň si ale byli vědomi, že římská republika se proměnila v císařství. A že Caesar se stal diktátorem za podpory širokých mas. Výsledkem byl systém brzd a protivah, který měl zajistit, že nikdo nebude moci koncentrovat absolutní moc do svých rukou, a který do jisté míry převzaly všechny demokracie. Občané měli být chráněni před tyranií státu právy zaručenými v deseti dodatcích ústavy. Ty byly formulovány absolutně. A i v tomto se uspořádání USA vymyká pozdějším napodobovatelům. Zatímco první dodatek prostě stanoví, že „Kongres nesmí vydávat žádné zákony (...) omezující svobodu projevu nebo tisku“, ve francouzské Deklaraci práv člověka a občana je toto právo limitované: „Každý může tudíž svobodně mluvit, psát, tisknout, s výjimkou toho, že by se jednalo o zneužití těchto svobod v případech stanovených zákonem.“ Američané tak byli od začátku nedůvěřiví ke svěření veškeré moci ať lidu, či státu, zatímco Francouzi či bolševici svěřili absolutní moc státu ve jménu lidu. Samozřejmě ani americká demokracie nebyla od počátku dokonalá. Především se tyto svobody a práva nevztahovaly na miliony zotročených černochů. Ale Deklarace nezávislosti tvrdila, že všichni lidé jsou si rovni a jsou obdařeni nezcizitelnými právy. Díky tomu se stala prostředkem k dalšímu rozšiřování svobody. Černošský reformátor a státník žijící v 19. století Frederick Douglass tak mohl prohlásit, že „Deklarace nezávislosti je hlavním svorníkem řetězu osudu vašeho národa; a tak ji skutečně chápu. Zásady obsažené v tomto dokumentu jsou zásadami, které přinášejí spásu. Držte se těchto zásad, buďte jim věrni za všech okolností, na všech místech, proti všem nepřátelům a za jakoukoli cenu.“. Na slavná slova odkázal Martin Luther King během svého projevu „Mám sen“. „Když tvůrci naší republiky sepsali velkolepá slova ústavy a Deklarace nezávislosti, podepsali směnku, jejímž dědicem se měl stát každý Američan. Tato směnka byla příslibem, že všem lidem – ano, černým stejně jako bílým – budou zaručena nezcizitelná práva na život, svobodu a usilování o štěstí,“ prohlásil. Dodal, že v případě černochů tato směnka ještě nebyla proplacena, ale že odmítá uvěřit, „že banka spravedlnosti je v bankrotu“. A jak připomíná Michael Rosen v článku pro Quillette, tyto ideály se nakonec rozšířily do celého světa. Inspirovaly se jimi deklarace nezávislosti Řecka, Belgie, Nového Zélandu, Libérie a Maďarska. Americkou Deklaraci nezávislosti konzultovali izraelští otcové zakladatelé. Přihlásil se k nim i Ho Či Min. Není tak divu, že začátek Deklarace nezávislosti bývá označován za „nejskvělejší větu, jaká kdy byla napsána“. ×