ROZHOVOR / Kateřina Gamal Richterová patří ke komunitě českých muslimů, svoji víru bere vážně, ale nikdy neupadla do fanatismu a vždy vzdorovala různým předsudkům a nenávisti s odvahou, grácií a otevřeností. Její příběh je cenným svědectvím o om, že víra není důvodem k nepřátelství a že moudří a laskaví lidé si mohou rozumět napříč náboženskými a kulturními tradicemi. A protože byla mojí studentkou na Západočeské univerzitě v Plzni, budeme si v rozhovoru pro deník FORUM 24 tykat. Nedávno jsi napsala knihu o své cestě k islámu. Můžeš ji stručně představit? Kniha ponese název Češka v šátku a je o mé cestě k islámu a životě coby české muslimky. Popisuji v ní, jak jsem si k islámu, který je stále vnímán jako něco cizího a exotického, našla cestu, jak mě jako muslimku přijala i nepřijala rodina i jak jsme jako čeští muslimové čelili v průběhu let silné islamofobii. Vypravuji také o svojí cestě českou justicí poté, co mi lidé vyhrožovali smrtí, a mnoho dalších osobních zkušeností a prožitků, které mě formovaly jako muslimku i jako člověka. Můj osobní příběh i mé postoje, které se v lecčem vymykají obvyklým představám o muslimkách, je v knize proložen osvětovými kapitolami o islámu, muslimech a Blízkém východu. Jsi aktivní ve veřejném prostoru a představuješ tvář islámu, která neodpovídá obecným předsudkům. Setkáváš se s útoky ze strany islamofobů, přestože sama nesdílíš militantní formy náboženství? Ano, setkávám se s urážkami, velmi ostrou kritikou i vyhrožováním, a to od samého začátku, co jsem muslimkou, tedy už nějakých 17 let. Islamofobům se u nás podařilo vytvořit velmi nepřátelskou atmosféru vůči islámu a muslimům, kterou při různých příležitostech pociťujeme dodnes. Je to paradox, že právě tito lidé volají po tom, aby se muslimové přizpůsobili, aby odsoudili terorismus a projevili vstřícnost vůči většinové společnosti i jiným náboženským menšinám, ale jakmile to muslimové udělají, jsou opět terčem nenávisti. S tím jsme měli bohaté zkušenosti, když jsme jako muslimové žijící v Česku nafotili kampaň Ne naším jménem, kterou jsme odsuzovali terorismus páchaný ve jménu islámu. Lidé nám vyhrožovali, kampaň komentovali vulgárními slovy i nenávistnými výroky a žádali jména a adresy protagonistů kampaně. S takovými paradoxy se setkávám jako muslimka dodnes. Jako žena jistě pozoruješ, kolik předsudků o postavení žen v islámu v české společnosti panuje. Nepochybně je v některých muslimských státech postavení žen naprosto tragické, ale jinde se ženy těší značné svobodě a úctě. Setkala jsi se s tím, že bys měla jako žena mlčet, podřídit se mužské autoritě? Ano, setkala, ale paradoxně jen od českých islamofobů. Ráda vzpomínám na muslimské studenty medicíny, kteří, když jsem v Plzni v roce 2009 přijala islám, se mě ujali jako své sestry a kdykoli jsem něco potřebovala, byli připravení mi poradit a pomoci. Štěstí jsem měla později i na manžela. Abdally, který pochází z Egypta, si nesmírně vážím pro jeho otevřenost, umírněnost ve všem, co dělá, a dobrosrdečnost. Když jsme se před několika lety přestěhovali do egyptské Hurghady, žasla jsem nad tím, s jakou úctou se tu ke mně místní muži chovají. Když jdu po chodníku, často z něj sejdou, abych měla bezpečný prostor projít. Na myčce aut mi umyjí auto i přesto, že už zavírají, jen abych neodjela s nepořízenou. Každý den se setkávám s řadou takových přirozených projevů slušnosti a laskavosti, které tu dělají život nesmírně přívětivým. Pochopitelně nejsou všichni jenom hodní a slušní, ale já jsem se setkala se sprostým a nenávistným chováním pouze od Čechů. Kteří ještě navíc velmi rádi poukazují na to, jak se na rozdíl od muslimů umějí k ženám chovat… Často se vede debata o zahalování žen v islámu. Zatímco někteří, hlavně muži, to u nás považují za projev útlaku a důvod pohrdání islámem, mnohé ženy to naopak vnímají jako projev své integrity a vyjádření oddanosti víře. Jak osobně vnímáš nošení šátku ty? Doposud jsem přečetla mnoho islámských textůo zahalování a dospěla jsem k přesvědčení, že pro muslimku je zahalení v podobě šátku povinné. Zahalení může být projevem emancipace ve chvíli, kdy se pro něj žena sama svobodně rozhodne. Protože právě ve svobodné volbě a dobrovolnosti spočívá síla, nezávislost a svoboda. Přestože vnímám zahalování jako náboženskou povinnost, jsem proti tomu, aby muslimky kdokoli do zahalování nutil. Každé ženě bych přála, aby mohla šátek nosit s láskou, se kterou ho nosím já. Pro mě je šátek nejen výrazem mého náboženského přesvědčení a identity, ale je to především ochrana mé víry. Neberu vysvětlení, že šátek má ochránit ženu před mužskými zraky a před obtěžováním, což je tradiční vysvětlení, ale podle mě nefunkční a možná i hloupé. Vidíme totiž, že sexuálně obtěžované jsou i zahalené ženy, a navíc Bůh v Koránu přikazuje mužům, aby klopili svůj zrak. Společnost tím pádem nemá přenášet zodpovědnost za mužské chování na ženy a ženy se nemají zahalovat proto, že někteří muži jsou predátoři. Šátek je především ochranou víry. Je to přirozená bariéra mezi mnou a věcmi, které bych jako muslimka neměla dělat. Šátek mi každý den připomíná, že se jím prezentuju jako muslimka, a tak bych se podle toho i měla chovat. Motivuje mě k tomu, být lepší muslimka a tím i lepší člověk, motivuje mě včas se modlit, chovat se slušně a pečovat o svoji víru. Nedávno jsi konstatovala, že tě znechucuje, že nejen naše vláda, ale i poslanci a senátoři některých stran plánují významně omezit přístup ke změně pohlaví a otevřít dveře ničivé konverzní terapii. To otevírá zajímavou otázku, jak se tradiční monoteistická náboženství, konkrétně islám, staví ke queer lidem? Lze být queer muslimem? Tento návrh mnou opravdu otřásl a jsem šťastná, že díky senátorce Adéle Šípové nejen že neprošel, ale ani se o něm nakonec nehlasovalo. Islám se podle tradičního a snad nejrozšířenějšího výkladu koránského příběhu o proroku Lotovi staví k homosexuálním vztahům odmítavě. Jsou ale i jiné výklady toho stejného příběhu, které naznačují, že nejde o zákaz konsensuálních vztahů mezi muži, ale o odsouzení sexualizovaného násilí, agresi a ponižování, což mi dává smysl. Ať je to tak či onak, muslimem rozhodně může být jakýkoli člověk, ať už má jakoukoli sexuální orientaci či genderovou identitu. Bohužel se často setkávám s tím, že ostatní muslimové útočí na queer muslimy, říkají jim, že se svou orientací či identitou nemohou být muslimy. Často jsou opuštěni i vlastní rodinou. To mi přijde nejen nepochopitelné, ale i neislámské. A tak pokud můžu být queer muslimům podporou a spojencem, moc ráda jím budu. Sama jsem se totiž stala menšinou ve vlastní společnosti a vím, jaké to je, když je člověk pro to, kým je, odmítaný. Máš vstřícný vztah k judaismu i křesťanství, vedeš s lidmi z těchto komunit dialog. Abrahámovská náboženství věří ve stejného jediného Boha, přesto je mezi věřícími mnohdy nesmiřitelná nenávist či nedůvěra. S jakými argumenty pro odmítání jsi se osobně setkala? Často slýcháme o rozdílech mezi Židy, muslimy a křesťany. A na to vždy říkám:pojďme hledat naopak to, co nás spojuje, protože v tom je síla a pevný základ pro dialog, toleranci a pochopení. Každá taková věc, kterou mám jako muslimka společnou, ať už se Židy nebo křesťany, a často to jsou fascinující detaily, posiluje moji osobní víru, přináší mi radost a chuť navazovat kontakt s ostatními. Společně pak můžeme mnohem efektivněji vystupovat proti nenávisti a předsudkům. Od té doby, co jsem se v roce 2009 stala muslimkou, jsem ušla dlouhou cestu k otevřenosti, se kterou vnímám svět kolem sebe. A můžu říct, že život, ve kterém hledáte, co vás s ostatními lidmi spojuje, ve kterém se učíte, že odlišnosti jsou přirozenou součást světa, a kde se snažíte o pochopení, soucit a empatii, je mnohem radostnější a bohatší než život, v němž každou odlišnost nahlížíte s podezřením, kde se lidem, kteří vypadají jinak než vy, raději vyhýbáte, a ve kterém chcete upírat práva už tak zranitelným skupinám. Takový přístup v člověku probouzí strach, úzkost, podezíravost a pocit ohrožení. A s tím se nežije dobře. Jak by se ke zneužívání víry měli stavět náboženské a sekulární autority? Probíhá v osvícených islámských komunitách diskuse na téma zneužívání náboženství například k terorismu? Přiznání, že víra bývá často zneužívána k násilí a šíření nenávisti, je doklad vyspělosti onoho náboženského společenství. A není žádná ostuda přiznat, i když je to těžké, že jsou mezi věřícími lidé, kteří svoji víru zneužívají k manipulaci druhých a násilí na nich. Naopak jedině přiznání, že tohle se prostě mezi lidmi všeobecně i mezi věřícími děje, je odrazový můstek k tomu, otevřít cestu k diskusi a hledat řešení. Konkrétně muslimové jako jednotlivci i sdružení v řadě organizací opakovaně odsuzovali terorismus, řadou akcí a iniciativ ho odsuzovali konkrétně i muslimové v České republice. Měli bychom si být také vědomí toho, že věřící lidé nejsou žádní nadlidé s vysokými morálními standardy a dopouštějí se nejen chyb, ale někdy i zločinů. Bohužel. V islámu stejně jako v judaismu a křesťanství má nesmírný význam rodina. Jak se cítíš ve velké muslimské rodině? Řekla bych, že na podobu rodiny bude mít mnohem větší vliv kultura než samotné náboženství. Z vlastních zkušeností jsem vypozorovala, že velká rodina držící při sobě může být velkým požehnáním, protože v případě potřeby máte vždy někoho, na koho se můžete obrátit, zároveň ve jménu rodiny musejí jednotlivci například v Egyptě více či méně upozadit sebe sama a své potřeby a přání. Pocházím z malé rodiny. Nemám sourozence a moji úzkou rodinu rozšiřovali vlastně jen strýc, teta a sestřenice. Ti ale o mě jako muslimku nemají zájem a už jsem je spoustu let neviděla, s čímž se pořád nějak nedokážu smířit. Vloni mi zemřel taťka a nevlastní děda, letos i můj vlastní děda. A jak se mi už tak malá rodina ještě víc zmenšuje, je mi líto, že nemám kolem sebe větší rodinu, která by mě měla ráda takovou, jaká jsem. Na druhou stranu jsem vděčná za osobní svobodu, kterou jsem v rodině vždycky měla. Z české i egyptské rodiny pak čerpám pro výchovu svých dětí, které chci vést k péči o rodinné vztahy, a zároveň jim dopřát cestu, kterou si samy zvolí. Žiješ v Egyptě, přibliž nám realitu běžného života v egyptské rodině a společnosti. Jak žijí například koptové nebo ortodoxní křesťané? Pěstují mezi sebou přátelské kontakty? Egypt je pořád spíš tradiční společnost, v níž jsou i tradičně rozdělené role. Ženy jsou většinou doma a starají se o děti, muži pracují a rodinu finančně zabezpečují. Nutno říct, že děti v egyptských státních školách mají tak dlouhé prázdniny (přibližně 4 měsíce v létě a další volno v průběhu školního roku), že si neumím představit, jak lze v takové situaci skloubit práci a péči o děti. To potom přenáší velkou odpovědnost na muže, kteří musejí pracovat a o rodinu, často i tu širší, se finančně postarat. Muži velmi často cestují za prací do vzdálených oblastí Egypta, kde mají šanci najít lépe placenou práci, a tak většinu času se svou rodinou a svými dětmi vůbec nejsou. Tenhle systém panuje napříč zemí a napříč muslimy i křesťany. Egypt je ale velmi rozmanitá země, a tak tu najdeme jak velmi tradiční způsob života, tak velmi moderní, kde ženy studují, pracují, jsou velmi samostatné a nezávislé. V Egyptě spolu křesťané a muslimové žijí celá staletí, je běžné, že se tu přátelí lidé napříč vyznáními i to, že každý dává svobodně najevo svoji víru ať už křížkem na krku či vytetovaným na ruce, muslimským šátkem nebo obrázky svatých, které si křesťané vystavují ve svých obchodech. Křesťané a muslimové jsou tu sousedé, kolegové v práci, přátelé. Víceméně klidné soužití tu v minulosti narušovaly teroristé útočící na kostely. Nejvýznamnější islámská instituce v Egyptě, Al-Azhar, tyto útoky opakovaně odsuzovala. A asi nepřekvapí, že i přes to všechno „českej Lojza“ popíše vztahy mezi muslimy a křesťany na Blízké východě jenom jako tragické. Vždy mne zajímalo, zda se Egypťané cítí více členy velké rodiny islámu, nebo zda vnímají svoji příslušnost k egyptské arabské národnosti a váží si starověké egyptské civilizace. Jaká je identita Egypťanů? Egypťan vždy nejprve řekne, že je Egypťan, až potom že je muslim či křesťan. Egypťané jsou velmi hrdý národ a jejich egyptská identita je spojuje. Je v nich navíc upevňována od dětství, kdy v každé škole začíná den nástupem na školním hřišti a děti, včetně dětí cizinců, zpívají egyptskou hymnu. To z Česka moc neznáme. Možná proto se pak u nás za vlastence považuje kdejaký trouba, který nenávidí uprchlíky, Romy a tyká Vietnamcům ve večerkách. Který zvyk nebo svátek máš v islámu nejraději? Čím tě obohacuje? Islámské svátky jsou pro mě tak trochu naučené. Tím, že jsem s islámem nevyrostla, necítím kolem nich takovou atmosféru jako třeba kolem českých Vánoc, které prožívám od útlého dětství. Přesto je tu jedno období, které opravdu ze srdce miluji a dokážu ho velmi hluboce prožít. Tím je postní měsíc ramadán. Ač je půst mnohdy náročný, je to pro mě výjimečné období, kdy se snažím na sobě vědomě a aktivně pracovat – abych byla lepší člověk a muslim, abych pečlivěji dodržovala modlitby, nemluvila sprostě (což je pro mě při řízení auta v Egyptě obzvlášť těžké) a mohla prožít unikátní duchovní atmosféru, kterou ramadán bezpochyby má. Člověk si taky lépe uvědomí priority a dokáže s pokorou a vděčností ocenit i věci, o kterých ve zbytku roku ani nepřemýšlí. Například v okamžiku, kdy se západem slunce přerušuji půst, jsem nesmírně vděčná za to, že mám co jíst.