ROZHOVOR / „Člověk kolikrát neví, kolik má v sobě síly,“ říká paní Eva, která se cítí být Češkou a zároveň hrdou izraelskou občankou. Narodila se v Děčíně v židovské rodině a dětství prožila v Praze. Doma mluvili česky i německy, ale považovali se za Čechy. Spisovatelka Eva Erbenová, rozená Löwidtová, je ročník 1930 a letos jí bude šestadevadesát. V roce 1941 byla s rodiči deportována do Terezína a jako jediná přežila Osvětim i pochod smrti. Když roku 1948 vznikl Stát Izrael, odešla z Československa. Žije v Aškelonu na břehu Středozemního moře, vydává svědectví o hrůzách šoa, píše knihy, jezdí po školách. Jako přesvědčená humanistka volá po vzájemném respektu mezi lidmi. „Dokud je naděje, je i život,“ dodává v rozhovoru pro deník FORUM 24. Jak se vám žije v izraelském přístavu Aškelon poblíž hranic s Gazou? V Aškelonu se mi žije krásně. Odešla jsem do Izraele jako emigrantka, ale s manželem Peterem jsme netoužili po životě ve Svaté zemi, nebo já nevím co. Československo jsme opustili kvůli komunismu, protože naši milovanou zemi ovládli Rusáci. Když byl v květnu 1948 vyhlášen Židovský stát, viděli jsme v tom znamení. Neuměli jsme řeč, neměli jsme už žádné příbuzné, ba ani peníze. Vlastně jsme si trochu mysleli, že v Izraeli vybudujeme takovou malou Prahu. Naši českou vlast jsme si sem přinesli takříkajíc pod pokličkou, se všemi těmi knedlíky, polévkami a vůní majoránky. V Izraeli to byl zpočátku dost primitivní život, ale všechno jsme to dělali pro naše děti, které nakonec přišly na svět tři. Kdyby nebyl holokaust, tak bychom nejspíš ze středu Evropy nikdy neodešli. Vždyť my jsme byli na prvním místě Češi, moje rodina byla asimilovaná, tetičky byly „árijky“, doma jsme slavili Vánoce i Chanuku. O svém židovství jsem ani nevěděla, to nám připomněl až Hitler. A teď si žiju spokojeně v Aškelonu, a přitom mi už stovky raket z Gazy přeletěly nad hlavou. Co vám doma v Izraeli dělá radost a co vás naopak rozčiluje? Radost mi dělával můj manžel Peter, který zemřel před takřka deseti lety. A stále se raduji z našich tří dětí, devíti vnoučat a patnácti pravnoučat. My jsme ještě byli Češi žijící v Izraeli, ale oni jsou už Izraelci, Židovský stát je jejich vlast. Naše začátky v Negevské poušti byly opravdu těžké, manžel byl zaměstnán v továrně na zavlažovací potrubí. Byla to pionýrská práce, a když jsme viděli vytrysknout v poušti vodu, to také byla radost. Najednou tam rostlo obilí, dříve jste tu neviděli nic, jenom hady. Žiju si takový obyčejný život plný lásky a naděje. Ale když vidím, jak funguje dnešní izraelská vláda! Netanjahu je upír, Smotrič a Ben Gvir, to je ještě větší katastrofa. Válka na Blízkém východě jim vyhovuje. Přesto se raduji třeba s naším arabským lékařem, jenže zároveň jsem smutná z toho, jak Hamás v Gaze indoktrinuje malé děti k nenávisti vůči Židům a Izraeli. Proč OSN nechce vidět, co se tam ve skutečnosti děje? Gaza už dávno mohla být blízkovýchodní Singapur. Ale do krytu před raketami už neutíkám, smrti se nebojím. Mám svůj věk a mohu klidně umřít. Když Milan Kundera dostal v roce 1985 Jeruzalémskou cenu, hovořil o Izraeli jako srdci Evropy odloučeném od jejího těla. Jaký je vztah Izraelců k Evropě? A rozumí Evropané Izraeli? Moje děti ještě cítí své evropské kořeny, mají izraelské i české občanství a milují Prahu. O české tradice pečujeme i doma v kuchyni, vždy jsem ráda vařila česká jídla, třeba meruňkové knedlíky nebo svíčkovou na smetaně. Evropu jsme si tak přenesli z Československa do Izraele. Lidé, co zakládali Stát Izrael, byli Židé a Evropané, jenže teď už je to jiné. Židé z Maroka nebo z Turecka mají dost odlišné tradice i myšlení. I tak je Izrael hodně progresivní země, prostě start-up nation. Ale ultraortodoxní Židé ničí Izrael, mají privilegia ve školství a zdravotnictví, nemusí sloužit v armádě. To není správné. Vadí mi také židovský rasismus vůči Arabům i ten arabský vůči Židům. Jinak si myslím, že dnešní Evropané Izraeli příliš nerozumí a vůbec nechápou, co se na Blízkém východě v posledních letech děje. Měla jsem teď turné po školách v Německu a jeden kluk se mne zeptal, co bych dělala, kdybych potkala Hitlera. Řekla jsem, že bych ho pozvala k nám domů a pak s ním šla na procházku po Aškelonu. Ukázala bych mu Tel Aviv i další místa, všechny ty školy, nemocnice, univerzity, knihovny. Také bych ho vzala k našim vojákům, aby viděl, jak skvělou máme armádu. No, to už byly děti trochu nervózní. Tak jsem pokračovala, že bych mu koupila i nějaké léky, poněvadž je to člověk duševně nemocný. Nakonec bych ho zavedla do restaurace a objednala dobré jídlo. A děti pořád nechápaly, kam mířím. Říkám tedy, že bych mu pověděla: Podívejte, pane Hitlere, tak jste se snažil a vlastně jste i uspěl, šest milionů Židů jste zavraždil. Ale někteří se zachránili a všechno to, co kolem sebe vidíte, vybudovali Židé. No a teď vám přeju dobrou chuť a tady je naše rozvědka Šin bet, ta už se o vás postará. A děti tomu rozuměly a tleskaly! Z čeho vlastně po celý život čerpáte sílu a naději? Po válce jsem hodně četla všelijaké evropské filozofy a silně na mne zapůsobili Baruch Spinoza a Friedrich Nietzsche. Šoa nemůže člověk jen tak hodit za hlavu, ale řekla jsem si, že žiju teď, a to, co bylo, pohřbím. To mi tenkrát pomohlo. Kdybych věděla, že zítra bude konec světa, tak ještě dnes půjdu a zasadím strom. Izraelská hymna Hatikva je přece o naději. Tisíce let chce nás Židy neustále někdo oddělat, ale nedaří se to. Z té zkušenosti pramení i zvláštní židovský humor a smysl pro sebeironii. Prostě černý humor. Miluji také návštěvy Prahy, všude tady na mne dýchá kultura, také ta židovská, vždyť tu bývalo Židů jako smetí. Už od dětství miluji Masaryka. Ráda si čtu Čapkovy Hovory s TGM, je v tom moudrost a útěcha. Víte, když to čtete v devadesáti, je to pro vás dost jiná kniha než třeba ve třiceti. Humanita, demokracie, ten životní elán… To je pro mne věčná inspirace a síla. Může být kultura lékem na oživlé démony nacionalismu a totalitarismu? Kultura pro mne znamená lék na nenávist a bolest, smutek a strach, je to i lék, který vás osvobozuje a dává vám odvahu. Uvědomila jsem si to už jako jedenáctiletá v terezínském ghettu. My jsme si tam společně recitovali celou Erbenovu Kytici. Znáte divadelní hru Velbloud uchem jehly od Františka Langera? To se v Terezíně také hrálo a sama jsem například účinkovala v dětské opeře Brundibár od Hanse Krásy. Když jsme kopali brambory, vykládali nám naši starší parťáci třeba o Francouzské revoluci a Napoleonovi. Anebo antické dějiny a mytologii. Už tehdy jsem si zamilovala Sokrata. Je to paradox, ale v Terezíně jsme se učili lásce ke kultuře a vzdělání. Když nás němečtí nacisté odvezli vlakem z Prahy do Bohušovic, odkud nás pak hnali pěšky tři kilometry sněhem do terezínského ghetta, tam v těch závějích skončilo moje dětství. Co pro vás znamená zkušenost šoa? Jak o tom mluvíte s dnešní mládeží? Život není piknik. Vždycky jim říkám, že je třeba přitakat životu, všechno jde, když se chce. Ale fakt je, že k takové vnitřní síle mnohdy dojdete až tehdy, když stojíte nad propastí. Pak už vás nic nerozhází. Pořád řídím auto a chodím na nákupy, jsem soběstačný člověk. Snažím se mít nadhled, někdy mi to naše lidské hemžení připadá až směšné. Pro naši rodinu je velmi důležitý domov, naše hnízdečko, mám například moc ráda květiny. A všichni milujeme pohádky. Často si vzpomenu na svou maminku. Šly jsme spolu 700 kilometrů pochodem smrti ve dvacetistupňových mrazech, už byl skoro konec války. Nacionalismus a nenávist mezi národy je hrozná věc. Pro mne je měřítkem masarykovský humanismus. Je třeba mít respekt k druhému člověku a jeho lidské důstojnosti. Musíme překonávat překážky mezi lidmi a nesmíme se bát smrti. Člověk kolikrát neví, kolik má v sobě síly. Češství a židovství jsou součástí vaší identity, jak to funguje dohromady? Jsem odchovaná českou pohádkou, miluji Prahu a její Staré Město. Pro mne existuje něco jako česká vůně, jsou to třeba pivoňky na mojí zahradě v Aškelonu. Češství je takový můj pohled na život. Mám izraelské i české občanství, ale vlastně jsem pořád Češka žijící v Izraeli. Vzpomínám si, jak jsme tady v Praze chodili jako židovští sirotci k Myšákovi zadarmo na obědy. Chtěla jsem být lékařka a zapsala jsem se ke studiu na Univerzitě Karlově. Ale už tenkrát mi někdo řekl, byl to český komunista, že nejsem žádná Češka a proletářka, nýbrž reakcionářka. To pro mne bylo hrozné, vždyť naše rodina nebyla tolik bohatá, byli jsme klasická česká střední vrstva. Ale češství i židovství patří k mojí identitě, to už od sebe nejde oddělit. Když 7. října 2023 došlo k brutálnímu útoku palestinských teroristů z Gazy na Izrael, odjela jste do Prahy a načas tady našla útočiště… Tenkrát, když to začalo, zavolala mi česká velvyslankyně v Izraeli Veronika Kuchyňová Šmigolová, že jsem na seznamu lidí, kteří mohou být evakuováni do České republiky. Nejprve jsem to odmítla, ale v tom okamžiku, ještě během telefonátu, dopadla kousek za naším domem palestinská raketa a tlaková vlna vysklila všechna okna. Syn mne hned přemluvil, abych raději odjela, tak jsem se vypravila do Prahy. Vždycky si říkám, proč nás okolní země prostě nenechají být: nemusíte nás milovat, ale nechte nás žít. Chci, aby moje rodina žila v bezpečí, na cestě je už moje šestnácté pravnouče. Na Blízkém východě všichni potřebujeme víc sebeúcty. Potřebujeme výchovu ke vzájemnému respektu, otevřenosti a naději. Kdo se umí dívat kolem sebe a těší se z krásy květin a zpěvu ptáků, ten nemůže být nenávistný. Znáte Terezínskou hymnu? „Jarní bouře ozvěnu kdo přehluší, komu smích byl do kolébky dán… Všechno jde, když se chce, za ruce se vezmeme a na troskách ghetta budeme se smát!“ Dát smysl životu v dobru a kráse, ne v ideologiích typu komunismu a nacismu. Člověk může být někdy i bezmocný, jako my tenkrát v Terezíně a Osvětimi, ale nikdy by neměl ztratit naději. Naše heslo tehdy bylo „Ať žije život“. Tak se ostatně jmenoval i kabaret Karla Švenka, z něhož je právě i Terezínská hymna. Když přijedete do Prahy, jak se tu cítíte? A co byste vzkázala čtenářům deníku FORUM 24? Prostě jsem tady doma. Pořád se v Praze vyznám a domluvím, ráda vysedávám v kavárně Slavia a dívám se směrem k Vltavě. Také u Novotného lávky to mám ráda, jako malá jsem tam kdysi potkala T. G. Masaryka na koni. Celou Prahu mám moc ráda. A víte, když přijedu do Izraele, tak jsem tam taky doma, vždyť tam mám děti, vnoučata a pravnoučata. A co bych vzkázala vašim čtenářům? Nikdy neztrácejme naději, dokud je naděje, je i život. A vždycky říkat životu ano. Znát svou cenu a nezatrpknout. Nikdy se nevzdat. A snažit se porozumět druhým lidem.