Každému italském městu už věnovali nejlepší esejisté nějaké vyznání. O toskánské Luce psal také náš Josef Kroutvor, který ji v eseji Lucca za hradbami (vyšla v knize Nové cesty na jih, 2011) nazval „jedním z nejkrásnějších italských měst“, přičemž zalitoval, že už není „naše“, jak tomu bylo na chvíli ve čtrnáctém století. Tehdy Luka pod Vápeninou, jak bychom jí mohli říkat, samozřejmě nebyla „naše“ ve smyslu „česká“, ale v rámci složité diplomacie krále Jana Lucemburského se načas stala, spolu s několika dalšími bohatými lombardskými a toskánskými městy, „dědičnou signorií“ Lucemburků, v té době českých králů. To si lze představovat zhruba tak, že ji král Jan donutil, aby se od něj nechala vzít pod „ochranu“, za což mu vděčné město platilo tribut a vzdávalo hold, třeba vyvěšením praporů s českým a lucemburským lvem, když se tam král ukázal. Lucemburská expanze do Itálie byla přitom dosti riskantním dobrodružstvím, ta už tehdy nádherná města spolu neúprosně válčila, úklady, spiknutí, permanentní drobné, ale nelítostné boje provázely všechen ten vzestup a rozkvět. Angažovat se v italských záležitostech bylo vždy spojeno s nejistotou, někdy šlo doslova o život, jako když se mladý kralevic Karel měl na otcův příkaz ujmout italských záležitostí – a sotva tam na jaře 1431 z Lucemburku dorazil, už málem přišel v Pavii o život, neboť mu vděční Italové na přivítanou připravili otrávenou snídani. Karel se naštěstí postil, protože se chystal na přijímání, odneslo to několik jeho družiníků. Nebyl to jediný zázrak, který ho tam potkal, píše o nich ve svém životopise Vita Caroli, z něhož je znát, jak to bylo pro něj důležité. Mladý Karel zůstal v Itálii jako zástupce svého až příliš světáckého otce skoro dva roky, střídal města, snažil se udržet pozice v nepřehledném a ne vždy přátelském terénu, mezi úskočnými a věčně znesvářenými Italy dospíval v muže, učil se tam vládnout, poznával už vlastně renesanční kulturu toho nejvyššího řádu. Lucca, do které poprvé přijel na počátku roku 1433, měla pro něj obzvláštní význam: bylo to město mimořádně bohaté, krásně položené v kraji pod Apeninami, kolem kaštanové háje a piniové lesy, talentované obyvatelstvo, příjemné klima, jehož jižní horkost přece jen trochu chladí blízké pohoří. Karel tu prožil léto 1433, pár mil odsud nechal postavit hrad, který sebevědomě nazval Montecarlo, první místo, jež pojmenoval po sobě, zopakoval to pak několikrát v Čechách. Město mělo důvod se chránit před Florencií z jedné strany a blízkou Pisou z druhé, obě si dělaly na hedvábnickou Luccu zálusk. V říjnu 1334 se Karel dozvěděl, že jeho otec, jenž měl vždy hluboko do kapsy, se snažil Luccu prodat, komu jen to bylo možné: papežovi, francouzskému králi, Florencii i Pise. Vztahy s otcem, nikdy ostatně dobré, se tím ještě zhoršily. Ten ho radši poslal do Čech, do vlasti, kterou do té doby vlastně vůbec neznal a na niž si musel těžce zvykat. Do Luccy se pak Karel vrátil ještě dvakrát, při římské korunovační cestě do Říma v roce 1355 a při poslední italské cestě v roce 1368. Vždy se tady zdržel delší dobu, nejspíš mu vyhovovalo klima, jezdil se namáčet do blízkých termálních pramenů, sbíral ostatky svatých a užíval si příjemné atmosféry raně renesančního města, což mu Praha úplně poskytnout nemohla. Lucca je totiž dosud, i po těch sedmi staletích, co se tam Karel IV. vyskytoval, nesmírně příjemné město. Je přiměřeně veliké, tedy spíš malé, přehledné a klidné. Tomu výrazně napomáhá skutečnost, že je kolem dokola obklopené vysokými a solidními hradbami. Ty nejstarší jsou ještě antické, další středověké, nejmladší barokní, tedy pevnostní. Tvoří kolem historického města dokonalý ovál, jenž je zdvižený na úroveň střech obytných domů, takže město připomíná řekněme nízkou mísu, po jejímž obvodu lze chodit kolem dokola. Třeba i několikrát za den, takové peripatetické kroužení. Korzování Luccou se tedy provádí jejím obcházením, což lze zvládnout za dvě hodiny, Josef Kroutvor píše, že si pro ten účel vypůjčil kolo. Výskyt bicyklů se mi v Luce jevil nejpočetnější ze všech toskánských měst navštívených. Osobní automobily mají rozumně do vnitřního historického kruhu vjezd zakázaný, takže se lze i těsnými uličkami procházet lehce a s volností. Nezdálo se mi, že by to někomu vadilo a že by tím živost a atmosféra nějak trpěla. Právě naopak, že ano, motoristi. Onen velký pevnostní ovál má uprostřed Luccy ještě jeden ovál menší a vnitřní, jmenuje se Piazza dell’Anfiteatro, je to voňavé srdce města, a kdyby byla nějaká soutěž o nejhezčí malé náměstí na světě, tak bych asi hlasoval pro něj. Rozložilo se na místě římského divadla, proto ten název, které se postupně rozpadalo, ale pořád zachovávalo elipsovitý půdorys. Na jeho obvodu a z jeho trosek vyrostly obytné domy, které v podstatě kopírují hlediště starého divadla. Jejich barva je sladěná do různých odstínů žlutě, od vanilkové přes citronovou ke žloutkové, vždy je do ní namíchán zjemňující odstín šedé, takže na oko působí uklidňujícím dojmem. Barevná disciplína přitom naprosto nepotlačuje pestrost a rozmanitost. Uprostřed zůstalo zachováno jeviště, na němž vystupují nikoli herci, ale prodavači květin, kteří jsou v italském provedení vlastně také herci. Nevím, je-li to tak pokaždé, ale když jsme se tam dostavili, byl tam květinový trh, doufám, že je tam pořád, každý den, třeba i v noci. A květinový trh v toskánském provedení, to je pastva pro všechny smysly, přehlídka nádhery, radosti a krásy. Svět se člověku může jevit jako šílené místo v temnotě vesmíru, lidstvo už mohl dávno zatratit, život se může jevit marný a beznadějný – ale vstoupí na to náměstíčko a všechno je jinak, vše je odpuštěno! Záplava květin nejrůznějších tvarů, barev, vůní vše mění a lidské existenci dává nový smysl a naději. Ano, jestliže existují květiny a k nim lidé, kteří je milují, není všechno ztraceno. Ke květinám (a k Itálii) náleží hudba, ovšem krásná hudba, nikoli každý hluk, dusot či kňourání, jimiž se lidstvo naší doby akusticky ubíjí a umrtvuje. V Luce se na Vánoce 1858 narodil tvůrce nádherných operních melodií a vypjatě dramatických árií Giacomo Puccini. Pocházel z rodiny, jež po generace měla na starosti chrámovou hudbu v dómu svatého Martina, jednom z těch úžasných luccánských chrámů, které jsou zase trochu jiné než v Sieně, ale to nechám na jindy. Pucciniové žili hned za rohem, na náměstíčku Piazza Citadella, kde je teď socha nejslavnějšího synka z rodu. Maestro sedí na křesílku, rukama gestikuluje, v jedné má mezi prsty cigáro, jako by vsedě dirigoval. Vypadá jako melancholický dandy, který má problémy s alkoholem a ženami. I decentní Josef Kroutvor se ve svém článku zmiňuje o velkém skandálu u Pucciniů, na němž se vyřádily bulvární noviny celé Evropy – Puccini byl ve své době, tedy na začátku 20. století, celebritou srovnatelnou třeba s někým z Beatles. Jeho žena obvinila mladou služku z poměru s Puccinim, což ubohé děvče donutilo sáhnout si na život: otrávila se nějakým strašným jedem a umírala tři dny za hrozných bolestí, tehdejší medicína s tím nebyla schopna nic provést. Pitva pak prokázala, že zemřela jako panna! Puccini propadl melancholii, což je myslím na těch operách znát – a to i na těch zkomponovaných ještě dřív, než se ta tragédie stala… Hořká pointa byla prozrazena až dávno po maestrově smrti: v osmdesátých letech se našly dokumenty, které prozradily, že Puccini, ostatně vyhlášený sukničkář, opravdu nemanželský poměr měl, ovšem nikoli s nevinným děvčetem, ale s jistou dámou, kterou nebohá služka kryla… Pucciniho muzeum v jeho rodném domě, či spíše domku, tuto aféru cudně přechází, ale za návštěvu stojí. Mnohokrát člověk pohlédne do té smutné tváře elegantního Toskánce, jenž miloval rychlá a elegantní auta (už tehdy je uměli Italové vyrobit) a vedle komponování a svádění žen se nejraději oddával lovu kachen. U jezera Torre del Lago si pořídil loveckou chatu, z níž vyrážel osaměle, provázen pouze svým věrným loveckým psem, do rákosí a mokřadů, kde plašil kachny, které pak sestřeloval. V hlavě se mu rodily ty krásné melodie bel canto a do toho padaly ubohé kačeny, jejichž těla za chvíli secvakly čelisti bezcitného psa. Život je krutý a krásný zároveň. × GENIUS LOCI GENIUS LOCI GENIUS LOCI