„Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí… Že k zajištění těchto práv se ustavují mezi lidmi vlády, odvozující svoji oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou... Že kdykoliv počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustavit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svoje pravomoci upraveny takovým způsobem, jak uzná lid za nejvhodnější pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí …“ Tak znějí slova preambule Deklarace nezávislosti, kterou ve čtvrtek 4. července 1776 přijal americký Kontinentální kongres – shromáždění zástupců 13 britských kolonií v Severní Americe, fungující de facto jako první ústřední vláda vznikajících Spojených států amerických. „Deklarace shrnovala důvody, které vedly americké kolonisty k tomu, aby usilovali o nezávislost. Prohlášením se za nezávislý stát mohli potvrdit své oficiální spojenectví s francouzskou vládou a získat francouzskou pomoc ve válce proti Velké Británii,“ uvádějí americké stránky Office of the Historian. Za zmínku v této souvislosti stojí, že zpočátku nešlo kolonistům o to se od britské vlády úplně oddělit. Žádali jen větší autonomii v rámci britského impéria. Pro Brity však i to představovalo jasnou rebelii. V dubnu 1775 tak začalo ozbrojené střetnutí (později známé jako americká válka za nezávislost), které vedlo nakonec k tomu, že začátkem července 1776 prohlásili v Filadelfii již zmínění zástupci 13 kolonií, že pouta, která je vázala k jejich mateřské zemi a jejímu králi Jiřímu III., jsou definitivně zpřetrhána. Nepodepsali všichni Se samotným přijetím deklarace se pojí několik menších mýtů. Například se příliš nezohledňuje fakt, že ke zmíněnému prohlášení nedošlo 4. července, který se slaví jako americký národní svátek, ale už o dva dny dříve, v úterý 2. července, a tehdy se také začalo s podepisováním. Proč se tedy s oslavami ještě dva dny čeká? Jednoduše proto, že až 4. července byla Deklarace poprvé vytištěna. Dalším rozšířenou mylnou představou o Deklaraci nezávislosti je ta, že ji po jejím přijetí všichni přítomní delegáti podepsali. Ve skutečnosti tomu tak nebylo. „Několik delegátů, kteří hlasovali pro její přijetí, Deklaraci nikdy nepodepsalo, a to navzdory kongresovému nařízení, aby tento dokument podepsal každý člen Kongresu. Mezi nepodepsané patřil John Dickinson, který se držel myšlenky usmíření s Británií, a Robert R. Livingston, jeden z členů Výboru pěti, který považoval Deklaraci za předčasnou,“ uvádějí americké stránky National Archives. Prvním, kdo zmíněný dokument podepsal, byl John Hancock, prezident Kongresu. „Použil tučný podpis uprostřed pod textem. V souladu s převládajícím zvykem začali ostatní delegáti podepisovat vpravo pod textem a své podpisy seřadili podle geografické polohy států, které zastupovali. Seznam tak začal New Hampshire, nejsevernější stát, a ukončila ho Georgia, nejjižnější stát,“ uvádějí National Archives. Nakonec Deklaraci podepsalo 56 delegátů, třebaže 2. července nebyli všichni přítomni zasedání. Mezi pozdější signatáře patřili Elbridge Gerry, Oliver Wolcott, Lewis Morris, Thomas McKean a Matthew Thornton. „Autentickou kopii“ vytiskla žena První tisk ze 4. července 1776 však obsahoval pouze jména Johna Hancocka a Charlese Thomsona. „Přestože byl neprodleně rozeslán mezi státy, jména dalších signatářů byla po určitou dobu utajována ze strachu z britských odvetných opatření,“ uvádí National Archives. Teprve 18. ledna 1777 Kongres nařídil, aby „do každého ze Spojených států byla zaslána autentická kopie Deklarace nezávislosti se jmény členů Kongresu, kteří ji podepsali, a aby bylo požádáno o její zaznamenání.“ Tuto „autentickou kopii“ spolu se jmény signatářů pak vytiskla tiskařka a vydavatelka Mary Katherine Goddardová v Baltimoru, jedna z nejvýznamnějších žen americké revoluční éry. Rovnost jen odsud posud Za autora textu je považován většinou historiků právník a virginský plantážník Thomas Jefferson, jehož hlavním úkolem se po přijetí dokumentu stalo zajištění dobrých vztahů nově vzniklé země s Francií, jež byla jejím hlavním spojencem. V srpnu roku 1784 proto odcestoval společně se svou dcerou Marthou a otrokem Jamesem Hemingsem do Paříže na zvláštní diplomatickou misi a už od května 1785 oficiálně vystřídal na pozici amerického velvyslance ve Francii Benjamina Franklina. V této zemi pak působil až do září 1789, kdy se vydal lodí zpět do Ameriky. V listopadu 1789 dorazil do Virginie a v březnu 1790 se v New Yorku, tehdejší hlavním městě USA, oficiálně ujal funkce prvního ministra zahraničí USA. Mezi jeho povinnosti patřila i úschova deklarace. V roce 1801 byl zvolen třetím prezidentem Spojených států a tento úřad zastával do roku 1809. Zmínka o otroku Hemingsovi a o Jeffersenově plantážní praxi přitom není úplně bezvýznamná. Jakkoli totiž Deklarace nezávislosti hovoří ve své již zmíněné preambuli o tom, že všichni lidé jsou si rovni a mají určitá „nezcizitelná práva“, například právo na život, svobodu a možnost usilovat o své štěstí, otroků ani domorodých obyvatel severoamerického kontinentu se to netýkalo. Ty deklarace popisuje jen jako „nemilosrdné divochy“ a viní krále Jiřího, že podněcuje jejich povstání. „V 25. i v 27. bodě Deklarace nezávislosti vybudoval Thomas Jefferson pečlivě základ strachu, který nebyl založen na žádném pravdivém popisu událostí týkajících se zotročených lidí, ale na folklóru a mýtech týkajících se původních obyvatel země, po které američtí kolonisté toužili. Apeloval na základní strach, který v nich přetrvával a který by byl přítomen, i kdyby s vládou, pod níž žili, byli spokojeni. Vzhledem k tomu, jakou nerovností a nespravedlností zotročení lidé trpěli, byla obava, že jednoho dne setřesou svá pouta a povstanou proti svým utlačovatelům, oprávněná,“ píše Jamese M. Deitch na stránkách All Things Liberty. Hodně následovníků Události 4. července roku 1776 nicméně i tak inspirovaly mnoho následovníků. Především pomohly vyvolat po celém světě koloniální osvobozenecké hnutí za nezávislost. Zvlášť to platí o jižní Americe, kde revoluční vlna v prvních desetiletích 19. století svrhla španělskou nadvládu. Například venezuelské Prohlášení nezávislosti z roku 1811 neslo jasný otisk Jeffersonova textu. Pasáže o tom, že venezuelské provincie jsou a mají být svobodnými, suverénními a nezávislými státy, jsou z americké deklarace téměř doslova opsané. Také v dalších zemích čerpali revolucionáři z „americké studny“, protože jejich požadavek nezávislosti na evropských impériích odpovídal přesně tomu, co chtěly i Spojené státy. Deklarace se dočkala řady pozdějších připomenutí i v USA. Třeba slova o tom, že „všichni lidé jsou si rovni“ použil ve své vlastní deklaraci z prosince roku 1833 slavný americký abolicionista, novinář a vydavatel William Lloyd Garrison, a to právě v rámci svého boje proti otroctví, v němž patřil k hlavním americkým aktivistům – na rozdíl od Jeffersona už totiž z principu rovnosti žádnou skupinu nevyňal. Teprve jeho prohlášení se tak stalo „základním kamenem amerického chrámu svobody“. K deklaraci se přihlásili v roce 1848 také aktivisté bojující za rovnoprávnost žen, přičemž využili její text, aby zdůraznili, že se ženami se ve Spojených státech rovně nezachází. „Dějiny lidstva jsou dějinami opakovaných ústrků a ubližování ze strany mužů vůči ženám,“ uvedli ve svém textu, vyhlášeném na shromáždění v Seneca Falls. Přežila schovaná ve Fort Knoxu Přestože je dnes originál deklarace považován za jednu z nejvýznamnějších listin severoamerických dějin, ne vždy byl uchováván tak, jak by se právě slušelo: například málem nepřežil britské vypálení Washingtonu v roce 1814. Za druhé světové války už se americká vláda poučila a nechala deklaraci dopravit pod ochranou tajné služby do Fort Knoxu, americké vojenské základny a pevnosti, a především největšího amerického skladu bankovního zlata. V roce 1952 byla deklarace umístěna do speciálně navrženého pouzdra z neprůstřelného skla, v němž byla uložena pod historickou rotundu washingtonského Národního archivu. Na noc se stěhuje do betonového a ocelového bunkru. Dnes je Den nezávislosti samozřejmě nejslavnějším americkým svátkem, který si obyvatelé USA užívají zahradními grilovačkami i oficiálními přehlídkami, včetně vojenských. V domovském sídle Thomase Jeffersona, tedy v Monticellu ve Virginii, má však pro jednu skupinu lidí ještě další speciální slavnostní ráz. Právě v tento den zde totiž městská rada už více než 50 let provádí naturalizační ceremoniál, kde imigranti z celého světa skládají přísahu věrnosti Spojeným státům, aby se stali jejich plnoprávnými občany. „Americká deklarace byla revolučním dokumentem: měla za cíl svrhnout tyranii a vytvořit novou vládu prostřednictvím kolektivní akce. Přes všechny své nedostatky může být stále inspirací,“ zhodnotil před časem význam Deklarace specialista na americkou historii Tom Cutterham z birminghamské univerzity.