Začalo se jednat, Klinsmann byl ochotný kývnout na – na své poměry – nižší plat. Jenže u gesční skupiny Nedvědův nápad okamžitě narazil, takže se hledá dál. Slovy klasika: Je to dobrá zpráva, špatná zpráva, nebo jaká je to vlastně zpráva? Záleží, jak si ji přeberete a kterému náhledu na Klinsmannovu práci dáte přednost. Před dvaceti lety byl trenérem z kategorie TOP. Nejenže Němce dovedl k bronzovým medailím na domácím mistrovství světa, ale hlavně je pomohl vytáhnout z hluboké krize, velmi podobné té, kterou Česko prožívá teď. Fotbalová velmoc se tenkrát hroutila, neměla kde brát, těžce zaspala ve výchově talentů. Co dřív fungovalo, bylo najednou out a svěží čtyřicátník Klinsmann řídil revoluci. Paradoxně na dálku, protože už tehdy platilo, co platí i teď: že je pevně usazený v Kalifornii, kam se s rodinou odstěhoval okamžitě po skončení veleúspěšné hráčské kariéry. Právě tam za ním v létě 2004, po katastrofálním německém vystoupení na Euru, dorazila delegace ze svazu. Klinsmann návštěvu pohostil grilovaným masem, vychlazeným pivem a po dlouhé debatě dostal nabídku, aby Němce zkusil vyléčit. Nejdřív odmítal, ale nakonec ho reprezentační výzva zlákala. Připravil detailní prezentaci a později popisoval: „Bylo potřeba všechno změnit, starý systém už se přežil a nefungoval. Museli jsme to komplet překopat. Měl jsem jedinou podmínku: Musíte mě nechat dělat věci po mém.“ Výsledek znáte: Německo začalo znovu vzkvétat. Kluby z první a druhé ligy povinně budovaly akademie, investovalo se do mládežnických trenérů i jejich vzdělávání a místo zarputilců a dělníků začaly dorůstat moderní typy fotbalistů. V Klinsmannově éře z toho byl bronz, pak ještě jeden a nakonec o osm let později v Brazílii i světové zlato. V Německu by vám každý odkýval, že právě blonďatý sympaťák s věčným úsměvem na tváři výrazně pomohl spustit velký restart, tedy přesně to, po čem teď volá šéf českého fotbalu David Trunda. Jenže těžko by se po víc než dvaceti letech a ve výrazně skromnějších podmínkách dal od Klinsiho, jak mu doma říkají, čekat stejný zázrak. Když se o něj pokoušel jinde, nepochodil. Nepovedlo se mu třeba angažmá v Bayernu Mnichov, kde se snažil měnit klubovou kulturu. Nechal kompletně přebudovat tréninkové centrum, kde vyrostly salonky pro hráče, rodinné místnosti nebo učebna jazyků. Hráčům vyvěšoval na nástěnku detailní rozvrh osmihodinového pracovního dne. EURO 1996. Aneb od Německa k Německu. Tým vedený koučem Dušanem Uhrinem starším sice vstoupil do turnaje v Anglii porážkou, ale pak ve skupině porazil Itálii a remizoval s Ruskem. Díky tomu postoupil do vyřazovacích bojů: po parádnímu lobu Karla Poborského vyřadil Portugalsko, semifinále s Francií zase zvládl v penaltovém rozstřelu. Ovšem ve finále čekalo znovu Německo. Na snímku bojují ve finále Eura 1996 s německým kapitánem Jürgenem Klinsmannem obránci Jan Suchopárek a Karel Rada. Aby mohl vysvětlovat u videa, nadiktoval si výstavbu kinosálu s 39 místy, plátnem o úhlopříčce 2,8 metru a pěti kabinami pro simultánní tlumočení. Součástí zázemí byla také knihovna s vrcholnými díly Oscara Wildea, Hermanna Hesseho či Franze Kafky a Klinsmann si pochvaloval i práci designérů, kteří areál zaplnili buddhistickými soškami: „Cítím z nich silnou energii.“ Ta ovšem chyběla na hřišti, kde se Bayernu nedařilo. Tahoun Philipp Lahm později vzpomínal: „Trénovali jsme jen fyzičku, na taktiku se nedbalo. My hráči jsme si museli před zápasy sami sednout a dohodnout se, jak vlastně budeme hrát.“ Rozporuplná byla i Klinsmannova pětiletá éra u americké reprezentace. Začal dobře, tým protáhl na mistrovství světa v Brazílii do osmifinále, ale postupně jeho kouzlo mizelo, a když v další kvalifikaci schytal potupný výprask 0:4 od Kostariky, musel skončit. A nejčerstvější mise v Jižní Koreji? Ta dopadla vyloženě mizerně. Klinsmann se znovu pokoušel zavádět novoty, angažoval motivační řečníky nebo cvičitele jógy, ale v neznámém prostředí narážel. Korejci mu vyčítali, že se upínal jen k hvězdám z Evropy a raději létal naživo sledovat jejich zápasy, než aby se zaměřil na hledání talentů v domácí soutěži. Novináři do něj šili, když po bezbrankové remíze s Walesem – pátém zápase v řadě bez vítězství – prosil o dres Velšana Ramseyho, aby získal suvenýr, o který si řekl jeho syn. Postupně už i fanoušky začalo štvát, že mu ani po nezdarech nemizel z tváře americký úsměv, což Klinsmann nedokázal pochopit: „Pokud mi říkáte, že se nesmím smát, asi máme k životu rozdílný přístup.“ Zdaleka nejvíc ovšem vadilo, že se do Koreje nepřestěhoval, většinu roku dál trávil v Americe a mimo reprezentační srazy celý projekt řídil po telefonu – i proto po roce skončil. Tím spíš si těžko představit, jak by asi fungoval v Česku. Vždyť šéf Trunda ve středečním rozhovoru pro pořad Rozstřel na iDNES.cz zdůrazňoval: „Někteří zahraniční kandidáti navrhovali varianty typu: budeme tady čtrnáct dní, pak týden pryč... Ale my potřebujeme, aby kouč znal DNA českého fotbalu. Nehledáme marketingovou tvář, ale člověka, který nám opravdu pomůže s rozvojem. Měl by tu žít s námi, mít v Česku srdce.“ Tahle šablona na Klinsmanna vůbec neseděla, což klidně mohl být hlavní důvod, proč coby Nedvědův kůň u šéfů neprošel. Ale kdo místo něj?