PŘÍMÁ VOLBA PREZIDENTA: Jeto problém a nikdo s tím nic nedělá Petice za návrat k parlamentní volbě prezidenta není útokem na žádného prezidenta. Je reakcí na podivnou paralýzu české politiky. V české veřejné debatě existuje zvláštní ústavní paradox. Přímou volbu prezidenta dnes jen málokdo přesvědčivě obhajuje jako dobré systémové řešení. Ústavní právníci k ní bývají převážně zdrženliví nebo kritičtí. Politici o ní často mluví jako o chybě, omylu nebo alespoň jako o zdroji opakovaných sporů. A přesto se zároveň tváří, že s tím nelze nic dělat. Tento stav je sám o sobě pozoruhodný. Jestliže určité ústavní řešení dlouhodobě nefunguje dobře, jestliže vytváří opakované kolize a jestliže se pro ně obtížně hledá principiální obhajoba, pak by normální politická reakce měla být jednoduchá: otevřít otázku jeho změny. Ne nutně změnu okamžitě prosadit. Ne bez debaty. Ne bez ústavní většiny. Ale alespoň přestat předstírat, že problém neexistuje. Právě proto vznikla petice za návrat k parlamentní volbě prezidenta republiky: Tato petice není vedena proti konkrétní osobě prezidenta republiky. Není ani příspěvkem do běžného stranického zápasu. Její smysl je jiný: připomenout, že Česká republika je parlamentní demokracií a že způsob volby prezidenta by měl odpovídat vnitřní logice tohoto systému. V parlamentní republice nese politickou odpovědnost za výkon výkonné moci vláda. Vláda odpovídá Poslanecké sněmovně. Poslanecká sněmovna vzniká z voleb, v nichž se rozhoduje o politickém směru země. Prezident má významné ústavní postavení, ale není nositelem vládní politiky. Nemá vlastní vládu, neopírá se o parlamentní většinu a nenese politickou odpovědnost vůči Poslanecké sněmovně. Přímá volba tento systém formálně nemění, ale vnáší do něj strukturální rozpor. Prezident zůstává v Ústavě zasazen do parlamentního systému, avšak způsob jeho volby mu dává samostatnou politickou legitimitu. Vzniká tak rozpor mezi tím, co prezident podle Ústavy je, a tím, co od něj část veřejnosti po přímé volbě očekává. Tento rozpor začíná už během prezidentské kampaně. Kandidáti jsou přirozeně vedeni k tomu, aby veřejnosti slibovali politické cíle. Jenže prezident v parlamentním systému velkou část těchto cílů nemůže sám uskutečnit. Nemůže řídit vládu, nemůže nahrazovat parlamentní většinu a nemůže být paralelním centrem výkonné moci. Přímá volba tak kandidáty vtahuje do role, která je politicky svůdná, ale ústavně problematická. Po zvolení pak vzniká tlak na rozšiřování prezidentské role. Prezident se může opírat o argument, že byl zvolen přímo občany. Tento argument má politickou sílu, ale v parlamentním systému nemůže automaticky měnit rozdělení ústavních pravomocí. Přímý mandát sám o sobě ještě neznamená, že prezident je nositelem exekutivní politiky. Pokud by to tak mělo být, musela by se změnit celá konstrukce Ústavy, nikoli pouze způsob volby hlavy státu. Právě zde leží hlavní problém přímé volby. Český ústavní systém se změnil jen napůl. Prezident získal silnější volební legitimitu, ale tato legitimita nebyla spojena s odpovídající politickou odpovědností, s vládou, za jejíž politiku by nesl odpovědnost, ani se změnou charakteru parlamentní republiky. Výsledkem není čistší demokracie, ale institucionální nejasnost. Zastánci přímé volby často říkají, že občané mají mít právo volit hlavu státu přímo. To zní na první pohled přesvědčivě. Jenže demokracie není jen součet co největšího počtu přímých hlasování. Demokracie je také odpovědnost, dělba moci a srozumitelné přiřazení pravomocí k institucím, které za ně nesou následky. Přímá volba je problematická právě proto, že posiluje viditelnou legitimitu tam, kde chybí odpovídající politická odpovědnost. Návrat k parlamentní volbě prezidenta by proto nebyl krokem zpět od demokracie. Byl by návratem k přesnějšímu uspořádání parlamentní demokracie. Prezident by zůstal hlavou státu, představitelem kontinuity a ústavní pojistkou. Nebyl by však vystavován tlaku, aby ze svého mandátu odvozoval politickou roli, kterou mu Ústava nesvěřuje. Důležité je zdůraznit, že navrhovaná změna se nemá dotknout současného prezidentského mandátu. To je podstatné. Pokud má být ústavní debata věcná, nesmí působit jako nástroj proti konkrétní osobě. Právě proto má jít o změnu do budoucna, použitelnou až pro příští volbu prezidenta republiky. Smyslem petice tedy není vyvolat další politickou bitvu. Smyslem je prolomit zvláštní mlčení. Pokud se velká část politické a odborné scény shoduje, že přímá volba prezidenta nepřinesla českému systému větší stabilitu, pak není rozumné současně tvrdit, že se tato věc nesmí otevřít. Ústava není posvátný exponát za sklem. Je to rámec politického systému. Pokud určitá změna dlouhodobě vytváří poruchy, má být možné ji znovu posoudit. Autor této petice se nepovažuje za účastníka stranického politického boje. Vystupuje jako nezávislý komentátor, který upozorňuje na strukturální problém českého ústavního systému. Právě proto je petice formulována obecně, nikoli osobně. Neřeší, kdo právě sedí na Hradě. Řeší, jaký má být vztah prezidenta, vlády, parlamentu a občanů v parlamentní republice. Každý, kdo se domnívá, že Česká republika má být srozumitelnou parlamentní demokracií, může tuto otázku podpořit bez ohledu na své stranické preference. Návrat k parlamentní volbě prezidenta není věcí jednoho tábora. Je to otázka ústavní architektury. Petici lze podepsat zde: Petice za návrat parlamentní volby prezidenta