Předběžné rozhodnutí Ústavního soudu o povinnosti vlády akreditovat hlavu státu na červencový summit NATO v Ankaře opět rozvířilo dlouholetou diskusi o mocenských poměrech mezi institucemi českého státu a o samotné povaze českého ústavního systému. V záchvatu vášní, kterým podlehli zejména někteří představitelé současné vládnoucí koalice, zazněla slova o „ústavním puči“ a „násilném pokusu o změnu ústavního zřízení“ (ministr Macinka) či o „napadení ústavního pořádku“ a o „posouvání k prezidentskému systému“, v důsledku čehož by „Ústavní soud neměl existovat“ (poslanec Turek). Spor, jak ostatně přiznává i druhá strana, tedy není jen o otázce účasti prezidenta na jedné, byť důležité mezinárodní konferenci, ale o zásadní povaze české demokracie. Abychom se přiblížili k odpovědi, je třeba se ptát, co vlastně představuje dosavadní „ústavní zřízení“ a „ústavní pořádek“, a odpověď hledat v jediném autoritativním zdroji, kterým je Ústava České republiky s pomocí sekundárních zdrojů nižší právní síly, kterými jsou ústavní zvyklosti, legislativní výklady, judikatura a odborné texty. Prudký hněv vládnoucí koalice vyvěrá z jejího přesvědčení o neomezeném mandátu vítěze demokratických voleb a opírá se o teorii, že Česká republika je takzvaná parlamentní demokracie. Spíš zbožné přání než realita Tato teorie má své kořeny již v počátcích novodobého českého státu, jak ho chápala tehdejší vládnoucí strana premiéra Václava Klause, a je hlasitě a agresivně vyhlašovaná v každé ústavní krizi, ačkoli se od počátku nejedná o ústavní realitu, ale spíše o zbožné přání. Podle této teorie je Česká republika povýtce parlamentním systémem, v němž většina Poslanecké sněmovny vzešlá z voleb, utváří vládu, která je sněmovně zodpovědná. Poslanecká sněmovna pak rozhoduje o tvorbě zákonů, zatímco vláda má na starosti každodenní správu státu. Všechny ostatní ústavní instituce zde hrají jen podružnou úlohu. V očích prezidentů Klause a Zemana v zásadě zbytečný Senát může nanejvýš komplikovat a prodlužovat tvorbu zákonů. Prezident má být symbolickou zastřešující figurou, která podepisuje, co mu vláda předloží, a vykonává, čím ho vláda pověří (pokud jím ovšem právě není Václav Klaus či Miloš Zeman). Moc soudní pak zákony schválené Parlamentem aplikuje. Ústavní soud v očích stoupenců této teorie nanejvýš posuzuje soulad zákonů s Ústavou. Pokud se zabývá i ústavností samotných parlamentních postupů či s odvoláním na stěžejní ústavní principy zpochybňuje volební zákon či nedejbože i ústavní zákony, pak je to soud „aktivistický a zavrženíhodný“. Sněmovna jako suverén Koneckonců jde o sbor nezvolených jedinců, jmenovaných symbolickým prezidentem a schvalovaných „zbytečným“ Senátem. Každý pokus omezit nebo korigovat působnost a kroky Poslanecké sněmovny a vlády, která z ní vzešla, je pak rozhořčeně zavrhován jako útok na samotné státní zřízení, kterým, jak každý ví, je přece parlamentní demokracie. V takovém systému je parlament, a to především Poslanecká sněmovna, suverénem. Mezi ústavní realitou a politickým narativem je však zásadní rozdíl. Bez ohledu na to, jak zažité a jak často opakované je tvrzení o parlamentním systému, český ústavní systém nikdy nebyl a není čistě parlamentní demokracií, ale smíšeným systémem brzd a protivah s několika nezávislými zdroji moci, které se navzájem doplňují a kontrolují. Pro mnohé, kteří se základní dokument státu nikdy nenamáhali číst, může být překvapením, že nikde v Ústavě České republiky či v Listině základních práv a svobod, druhém ústavním pilíři české demokracie, nenajdeme o parlamentním systému ani zmínku. Otázku zdroje moci řeší Ústava pregnantně a jednoznačně v odstavci (1) článku 2: „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ Vládne lid O charakteru české demokracie nezanechává tento článek sebemenších pochyb. V dalším textu ústavy jsou pak definovány kompetence jednotlivých článků moci a jejich vzájemné vztahy. Demokracie je, jak už název napovídá, vláda lidu. Označit lid jako suveréna, ústřední zdroj moci, se může proto jevit jako samozřejmé, ba téměř nadbytečné, ale není tomu tak. Britská demokracie, jeden z modelů inspirujících jiné demokratické systémy, se o lid jako zásadní zdroj moci neopírá, zřejmě i proto, že technicky je ústředním zdrojem moci monarcha a potažmo ten, z jehož milosti vládne. Panovník ovšem žádnou skutečnou moc nemá a nevykonává. V britské demokracii s její nepsanou ústavou je tak skutečně suverénem Parlament. K zemím, kde vládne princip parlamentní suverenity patří také Nový Zéland, Nizozemsko, Švédsko, Finsko, Jamajka a Izrael. Česká republika mezi ně nepatří. „Imperiální prezidenství" Na druhé straně není Česká republika ani prezidentským systémem, kde vládu nevykonává většina v parlamentu, ale přímo zvolený prezident, jako například ve Spojených státech. Ani v americkém systému ale prezident není neomezeným, suverénním vládcem, nýbrž dělí se a soupeří o moc s dvojkomorovým Kongresem a podléhá výrokům Nejvyššího soudu, jmenovaného prezidentem se souhlasem Senátu. Čím dál neúspěšnější snaha současného amerického prezidenta vyhnout se těmto omezením a vytvořit tzv. imperiální prezidenství dokumentuje klíčovou roli brzd a protivah, tak jak je před čtvrt tisíciletím koncipovali otcové zakladatelé americké republiky. Zbývají systémy hybridní, kde se moc dělí mezi složky moci zákonodárné, výkonné a soudní, které ji vykonávají buď nezávisle, či na základě sdílených ústavních pravomocí. Taková je dnes velká většina demokratických systémů, včetně našeho. Poměry sil v takových systémech se různí. V některých - například ve francouzském - dominuje prezident, v jiných - například v našem - je prezident dle Ústavy hlavou státu, která „zastupuje stát navenek“, a vláda „vrcholným orgánem výkonné moci“. Ve všech takových demokratických systémech však bez výjimky dochází k dělbě moci mezi jednotlivé ústavní instituce. Dělba moci Dělba moci je ústřední a nepostradatelnou součástí pluralitní demokracie. Pokud moc vyvěrá z jednoho místa, jakkoliv je půdorys ústavních institucí zachován, pak se celá státní struktura stává pouze fasádou tyranie jednotlivce či skupiny. Je klíčové si uvědomit, že tyranie může tímto způsobem vzniknout i bez násilného ovládnutí či zrušení demokratických institucí. Toto nebezpečí si uvědomovali již koncem 18. století zakladatelé americké republiky. V desátém Listu federalistů to vysvětluje James Madison: „Jak zabezpečit veřejné blaho a práva jednotlivců proti nebezpečí tyranie většiny a současně zachovat ducha i formu vlády lidu, je tedy tím velkým úkolem, o jehož řešení usilujeme… Je evidentně možné zvolit jen jednu ze dvou cest. Buď je třeba zabránit současnému vzniku téže vášně u většiny, anebo většině, která má takovou vášeň, je třeba zabránit, aby uskutečnila své utlačovatelské plány.“ Systém brzd a protivah, který Madison dále rozvíjí v Listu 51, je pak jen vyjádřením této myšlenky. Tutéž myšlenku dostala do vínku i česká demokracie po vzniku České republiky v roce 1993. Spory, které od té doby probíhají mezi Parlamentem, prezidentem, vládou, soudním systémem a politickými stranami jsou do jisté míry jejím přirozeným a neodstranitelným výrazem. Teprve ve chvíli, kdy se jedna z ústavních institucí prohlásí za suveréna, který může ostatní ignorovat, marginalizovat či se je dokonce snažit zrušit, je demokratický systém ohrožený. Česká demokracie s dvoukomorovým Parlamentem, silnou centrální vládou, přímo voleným prezidentem, volenými zastupitelstvy na regionální a místní úrovni a nezávislým soudnictvím se silným Ústavním soudem na jeho vrcholu se za posledních 36 let projevila jako životaschopný, funkční a odolný systém brzd a protivah, byť jako všechny demokratické instituce a lidské výtvory má do dokonalosti daleko. Mohlo by vás zajímat: Macinka se vysmál novinářům kvůli Pavlovi. Řekl, kolik by od voličů Motoristů dostal hlasů Salah si troufl na Panenkův dloubák. Egypt je po penaltách v osmifinále Fotbalisté Egypta zdolali v prvním kole play off světového šampionátu Austrálii v penaltovém rozstřelu 4:2, když v normální hrací době i prodloužení skončil zápas 1:1. Africký tým tak poprvé postoupil do osmifinále MS. Australané při své premiéře ve vyřazovacích bojích na turnaji končí. Počet obětí zemětřesení ve Venezuele vzrostl na 2645. Přes 50 tisíc lidí se stále pohřešuje Počet obětí dvou zemětřesení, která minulý týden zasáhla sever Venezuely, vzrostl na 2645. Předchozí bilance činila 2595 mrtvých. Zraněno bylo 12 666 lidí a dalších přibližně 15 tisíc osob přišlo o střechu nad hlavou, napsaly s odvoláním na ministerstvo informací v pátek agentury Reuters a AFP. Podle OSN se zhruba 50 tisíc lidí stále pohřešuje. Na ostrově Rhodos zemřel po srážce s vozidlem 19letý Čech Na řeckém ostrově Rhodos v pátek zemřel 19letý Čech, kterého osobním vozidlem srazil Řek. S odvoláním na policii o tom informoval web Rodiaki. Proti Češce použiju jakékoli zbraně, hlásí Krejčíková. Bartůňková ji ale zaskočila Znají se moc dobře. Často proti sobě trénují. Přesto se Barbora Krejčíková nestačila divit, jak rychle k ní ve třetím kole Wimbledonu lítají míče od Nikoly Bartůňkové. Nakonec ji porazila ve dvou setech, ale mladou krajanku dlouho chválila. ŽIVĚ Rusko na Ukrajině dále stagnuje. Frontová linie v červnu zamrzla Frontová linie na Ukrajině, která se pátým rokem brání ruské invazi, zůstala v červnu převážně zamrzlá. Rusko ve své snaze o postup nadále stagnuje. Napsala to v pátek agentura AFP na základě analýzy dat amerického Institutu pro studium války. Ukrajina i Rusko získaly zhruba 30 kilometrů čtverečních území.